Víla a Menhir

Víla a Menhir

Slunce vysoko na mýtině svítilo. Paprsky se blyštily na povrhu menhiru.

Mýtinou se rozprostíralo naprosté ticho. Les voněl po letním odpoledni.

Menhir tam v klidu stál, uprostřed mýtiny jako dávný král.

Král, co napříč světy vládne a neutají se předním tajemství žádné.

Poustevník, co tiše naslouchá, když poutník mu svůj příběh vypravuje.

Slunce zapadlo, mýtinou noc se rozhostila.

Tu se z lesa objevila jedna malá, sličná víla a před menhir se postavila.

Roce k nebi zvedla, aby se s ním pozdravila a do tance se pustila.

Jak ta víla nádherně tančila, až mýtinu svým ladným pohybem rozzářila.

Les šuměl, v dálce sýček svou píseň pěl, potok zurčel a menhir si najednou na něco nebo snad někoho vzpomněl.