Víla a Král

Víla a Sluneční král. 

Je to příběh dlouhý, co se se v dávných dobách udál. 

Vše začalo u velkého menhiru. Jednou v noci tam král potkal překrásnou vílu.

Vílu, co při úplňku vášnivě tančila a nebyla tak úplně nevinná.

Vílu, s černočernýma očima tmavšími než ta nejčernější tma.

Vílu, která ho svým zpěvem zcela omámila.

Víla se pasekou jemňounce vinula a kolem krále radostně tančila. Do jeho modrých očí své zraky nořila.

Král opřený o menhir omámený tou krásnou tváří, seděl a pozoroval měsíční záři.

Měsíc je vysoko, noc temná je, sýček v dálce houká. Král sedí strnule, nemůže se hnout a jen na vílu se kouká.

Víla kolem něj neustále tancuje a z jeho zaujetí se velmi raduje.

Tam moc by se jí dotknout chtěl, ale nemůže. K menhiru neznámou silou připoutaný je, kdopak mu z toho sevření pomůže…..

Víla tančí, tančí. Vlasy ve víru divoce vlají.

Najednou se mezi stromy objevil netopýr a sýček už mnohem blíž svou tesklivou píseň pěje.

Přišly i duchové lesa zúčastnit se toho veselého reje. Netopýr mezi stromy poletuje a i sýček se přiletěl až k mýtině podívat se na ten rej….. v dálce nám někdo na bubínek bubnuje…..kdopak to asi je?

Možná je to ten starý druid, co s bytostmi často komunikuje, ale velmi nerad se ukazuje, když někdo cizí u menhiru je.

Měsíc pomalu zapadá, obloha s den se probouzí. Je čas kdy víla ke spánku uléhá, zvěř se k životu probouzí.

Víla krále po tváři pohladila a pak náhle mezi stromy zmizela.

Slunce už vychází, den vystřídá noc. Král neví, jestli to byl jen sen nebo jestli opravdu s vilou strávil celou noc.